Ohlas na text V.Bělohradského: Proč nejsem antikomunistou

3. listopadu 2009 v 11:48 | Tomáš Bílek |  Dosud nepublikované vlastní články
S jistým časovým odstupem se mi dostal do rukou text V.Bělohradského "Proč nejsem antikomunistou," zveřejněný v deníku Právo[1]. S řadou postřehů autora souhlasím, ostatně o tématu vytěsňování idejí z veřejného prostoru jsem sám publikoval článek v Neviditelném psu[2]. Přesto mi dovolte několik námitek k práci česko-italského filozofa.
Opravdu je naším ideálem, aby se "všechny zkušenosti dostaly ke slovu?" Je to onen legitimní cíl v protikladu s (oprávněně) kritizovanou "rétorikou polarizace?" Uvědomuji si, že ve veřejném diskursu se zformovala (jaksi nezávisle na demokratickém systému stran, médií a univerzit) jistá oligarchie, která (kryptototalitně) určuje, jaká idea je legitimní a jaká nikoliv. Pokud se však mají "všechny zkušenosti dostat ke slovu," docházím ve svém, výše zmíněném, článku k závěrům, které mohou být obhajobou tezí, jenž může někdo vnímat jako polarizující, já v nich však mohu tušit potenciál ke skutečnému respektu vůči druhým. Ve svém článku také ukazuji, jak se obětí "rétoriky polarizace" mohou stát i ideje, které byly původně samy mocným rezervoárem této polarizace: např. vědecký (pro polarizátory pavědecký) výzkum na poli neokreacionistického Theory of Intelligent Design či otázka legitimity samotné obrany státu Izrael, a dokonce ideje "neocons" s ikonou polarizace G.Bushem v čele. Tedy, někdejší polarizátoři se v relativistické společnosti sami dostávají za hranice legitimního diskursu. Pro současnou elitu se tak stávají, slovy Bělohradského, nositeli "antiteze," "jejich jazyk je pro nás již nesrozumitelný."
Vtírá se zde totiž ještě jeden aspekt, v dílech Bělohradského tolik relativizovaný: existuje objektivní pravda a objektivní lež? Je některá z ideologií blíže této pravdě, zatímco jiná může být nenápadně "zavirovaná," takže, ač se zprvu jeví jako, řečeno s Bělohradským, "pokroková," svede nás později na scestí? Opravu byla, jak píše tento filosof, "vláda KSČ zločinná (až) od okamžiku, kdy potlačila dělbu moci?"
I já mám za to, že sionismus, kreacionismus, neocons i V.Klaus jsou významnými ideovými rezervoáry polarizace. Leč, je polarizace vždy nelegitimní? Jsem křesťan a věřím tedy, že objektivní "pravda" a objektivní (nejen existencialistický) "smysl života" existuje. Komunismus je vytěsňován z veřejného prostoru v duchu elitářské manipulace, ale rovněž v duchu tušení pravdy. Oba tyto motivy se v současné polarizované debatě mísí a je dobré je rozlišovat. Anebo má pravdu Mahmúd Ahmadínedžád tvrdící, že Západ nepřipouští svobodné bádání nad historicitou holocaustu? Je tedy toto íránské obvinění Západu z polarizující rétoriky, podle Bělohradského, legitimní?
Ke konci svého textu nalézá filosof viníka polarizace a skoro mám dojem, že viníka archetypálního: totiž křesťanství (a propois, není však tento viník spíše východiskem?). Své tvrzení dokládá letmo, a to pouze na příkladu soudobé Itálie: Změnila snad vlivná katolická církev v této zemi morální zakotvení národa, či dokonce, přispěla k velikému ideálu, totiž že se "všechny zkušenosti dostaly opět ke slovu?" Ponechme stranou sociologicky poněkud povrchní příklad, snad obhajitelný, pokud ne Bělohradského profesním působištěm, pak alespoň archetypem Itálie coby historické kolébky katolicismu či, ještě povrchněji
dodáno, všeho křesťanství.
Pomiňme rovněž další možné příklady: vliv konzervativně-evangelikálního křesťanství na formování otevřené, respektující společnosti v některých kulturách či celých regionech třetího světa. Pomiňme i historické doklady o tom, že křesťanství (je-li správně aplikováno) může být stimulujícím (záměrně vynechám Bělohradským zkompromitované slůvko "růstovým") a obrozeneckým prvkem pro společnost[3].
Co by však zapadnout nemělo, je prostá skutečnost, že autentické křesťanství nalézá pravý obsah pro slova "respekt k druhému" (včetně respektu sama k sobě) a "manipulace druhými." (včetně netečnosti vůči sebezotročení). Bělohradský píše: "Církev se smířila ve 20. století s fašismem, nacismem, frankismem, salazarismem a všemi možnými tyraniemi v Latinské Americe, ale ve všech těchto tyraniích hlásala "potřebu etiky". Ke slovu "morálka" ještě malou poznámku. V polarizovaném veřejném prostoru má ještě jednu funkci - je to soubor vlastností, které mají byt vtlučeny do každého jednotlivce, aby byl ochoten řešit bez reptáni problémy, které mu systém způsobuje - třeba nevýhodné pracovní smlouvy, důsledky finanční krize, úpadku sociálního státu, zamoření životního prostředí atd. Protestovat proti společnosti je nemorální, člověk morální si nestěžuje, nehledá viníka mimo sebe, ale řeší své problémy sám za sebe!"
Ano, západní historie svědčí (možná i většinově) o opaku mého tvrzení, totiž že křesťanství nalézá pravý obsah pro slova respekt a manipulace. Tedy pokud hovoříme o
křesťanství nikoliv autentickém, nýbrž reálném. Avšak opět se zde mísí dvě různé věci, které je nutné rozlišovat: vyhraněná manipulace i skutečný respekt, coby dva odlišné přístupy, formovaly křesťanskou kulturu. Výsledky prvního přístupu jsou zjevné. Výsledky druhého však ti, kteří nerezignovali na Pravdu a na ideál, jaksi tuší mezi řádky historie. Tuší je v jednotlivostech a v ryzích příkladech jednotlivců, kteří často zůstávají sociologické sumarizaci skrytí, leč kdo chce vidět, uvidí je.

[3] viz např. Weber, Max: Protestantská etika a duch kapitalismu, Metodologie, sociologie a politika. Praha 1998
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 <payša> <payša> | E-mail | Web | 3. listopadu 2009 v 12:00 | Reagovat

Ahojky... Na mém blogu je bleskovka tak se prosím zapoj, děkuju..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama