Listopad 2009

Otázky a odpovědi (část I.)

23. listopadu 2009 v 19:36 | Tomáš Bílek |  --- aktuální ---
Připravil jsem pro vás výběr z dotazů čtenářů a své odpovědi na tyto otázky. Záznam je zpracován z materiálů diskusního fóra v deníku Neviditelný pes, článek jsem zveřejnil pod názvem "Proč panuje o křesťanství tolik mýtů"

U Ježíše lze vysledovat prvky násilí, i když ne v takové míře, jako v SZ. Mk 6,10. A pravil jim: "Kdežkoli vešli byste do domu, tu ostaňte, dokudž nevyšli byste odtud. 11. A kdož by koli vás nepřijali, ani vás neposlouchali, vyjdouce odtud, vyrazte prach z noh svých na svědectví jim. Amen pravím vám: Lehčeji bude Sodomským a Gomorským v den soudný než městu tomu."

Odpověď: Zprávu o záchraně z otroctví hříchu a smrti (tedy evangelium) můžete prezentovat pouhými slovy a argumenty a nebo také něčím, co přímo konfrontuje svědomí posluchače, takže už nemá výmluvy, leda proti svému vlastnímu svědomí. Tento ideál duchovního obdarování (k jakési dokonalé empatii) byl mj. předám těmto učedníkům. Proto měli konfrontovat své posluchače do důsledku. My všichni jsme na cestě hledání pravdy a mezi křesťany je rovněž mnoho protichůdných názorů, aniž by tito různí křesťané hájili navzdory svému svědomí. Ostatně ani komunisté či muslimští atentátníci nemusí často jednat proti svému svědomí. Nicméně hledání má svůj konec, totiž nalezení. Pokud dal Bůh ve své milosti tuto možnost zřetelného zjevení pravdy (tedy nalezení, resp. sladění vlastního svědomí s ryzí pravdou) všem zúčastněným, pak opravdu nezbylo než na vlastní svědomí reagovat kladně nebo záporně. Ostatně, i v dnešní době se vzácně stane, že se třeba vrah dopustí "autentické" svévole (aniž měl nutkání, aniž měl rizikové faktory v genové či výchovné výbavě atp.). Kde je absolutní odmítnutí vlastního svědomí, tam již opravdu nezbývá než obrazně "setřást prach z nohou."

Protože nemohlo nic tak složitého, jako tento svět, vzniknout samo od sebe, musí existovat Bůh, který je daleko složitější a ten vznikl sám od sebe. Tady lze přímo gratulovat k brilantnímu myšlení. Je takové myšlení způsobeno intelektuální nedostatečností nebo intelektuální leností?

Odpověď: Mám pocit, že vaše obvinění z intelektuální slabosti není na místě. Nebo snad chápete přirozeným lidským úsudkem takové jevy jako počátek a konec časoprostoru? Čekáte snad, že někdo brilantně obhájí, jak mohl vzniknout Bůh, kdo ho stvořil atp.? V Bibli je napsáno "Vaše cesty nejsou cesty moje...Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše" (Izajáš 55, 8-9).

Nezlobte se pane autore, ale ta vaše citace je alibistický blábol. Tu Bibli napsali zase jen lide, nemluvě o tom, ze ji jen opsali a upravili ze Starého zákona, a ten je kompilací znalostí předešlých kultur. Odpověď ve smyslu "moje myšlenky jsou vznešenější než vaše , tak se s vámi nebudu bavit, zkratka tomu musíte věřit" . Jestli právě v tomto nebude problém křesťanství a náboženství obecně. Víra, kde není místo pro pochybnost a otázky a pokud přece jen pochybnost vznikne, potom se odpoví alibistickým dogmatem.

Odpověď: Dobrá, tak tedy nabídněte lepší řešení. Nedogmatické, dokazatelné, experimentálně ověřitelné. A navíc, neuvádí se tam slovo "vznešenější," které indikuje spíše posvátnou úctu, ale slovo "vyšší," které může věcně indikovat, že určité jevy stejně rozumem neobsáhnete.

Bůh dělá řadu dalších absurdních věcí, např. když má náladu tak si dává s pozemšťany páku (Gen 32:24) a někdy mu to trvá celou noc a stejně je neporazí. Gen 32,26. Když viděl (Bůh), že ho nepřemůže (po celonočním zápase), udeřil ho do kyčelního kloubu, takže se Jákobovi při tom zápasu vymkl kyčel.

Odpověď: To je ale individuální zkušenost mimořádně silné osobnosti. Mám za to, že Bůh někdy respektuje jistou svéhlavost, pokud je její čistý efekt dobrý a pozitivní pro svět okolo.

Na určitá morální dilemata reagujeme všichni stejně, nehledě na to, zda pocházíme z civilizovaného světa, nebo z přírodních národů Amazonie nebo jestli jsme ateisté, umírnění věřící nebo fundamentalisté v určitém náboženství. K rozlišení dobra od zla tedy není zapotřebí se uchylovat k nadpřirozeným vysvětlením pomocí Boha. Starý a Nový zákon a Korán jsou plné doporučení, které jsou z hlediska dnešní morálky považovány za nemorální, a kdybychom se jimi skutečně začali řídit, znamenalo by to zhoršení mravů vzhledem ke stávajícímu stavu. A protože dokážeme některé skutky popsané v těchto textech odsoudit jako nemorální, je zjevné, že naši moralitu neodvozujeme z náboženství a z pojmu Boha, ale používáme nějaké jiné, nezávislé kritérium.

Ale jaké kritérium? Kdo nebo co dává schopnost rozlišovat dobro a zlo? Je svědomí jen evolučně, nahodile či kulturně podmíněným jevem? Nemyslím si

Pokud chce Bůh pro nás jen to nejlepší, proč stvořil strom, kterého plody se nesměly jíst? Kdyby takový strom nebyl, nebylo by to lepší? Proč stvořil Satana? Představte si, že máte děti, ty pustíte na zahradu bez dozoru a řeknete jim, že plody jedovatého lýkovce nesmějí jíst. Děti je přesto ochutnají a přiotráví se. Jak na to jako milující rodič budete reagovat? Proklejete je a vyženete z domu a uvalíte na ně a jejich potomky dědičný hřích, nebo je nakonec, už uzdravené, obejmete, se slovy: "To jsem rád, že to takhle dobře dopadlo." Kdo by měl za přiotrávení dětí nést zodpovědnost - ty děti, nebo rodič, který je nechal bez dozoru?

Velmi pěkně na motivy tématu tohoto stromu napsal C.S.Lewis knížku "Perelandra" Doporučuji, v knihovnách ji většinou mají. Jinak, myslím, že člověk byl stvořen jako svobodná a odpovědná bytost. Zřejmě Boží představa o člověku byla taková, že na této schopnosti rozhodovat se odpovědně a osobně si osvojit zkušenost svobody, tedy nebýt naprogramován k pasivnímu a línému hovění si v ráji, osobnostně vyzraje.


Z hlediska křesťanství byl svět stvořen jako dokonalý, ovšem v důsledku hříchu se stal nedokonalým, a situace se od té doby stále zhoršuje (až k apokalypse Soudného dne). Žádný vývoj směrem dopředu křesťané neuznávají.

Odpověď: Ale uznáváme! Dal jsem si tu práci a zpracoval téma vývoje či pokroku z křesťanského hlediska pro filosofický sborník Distance. Článek je zde: http://www.distance.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=6&idc=32&Itemid=9

Můžete dát odkaz, jakou Bibli jste to četl? "Povstanou dítky proti rodičům a zmordují je," říká třeba Ježíš (Mat. 10:21). Jinde plane podobně: "Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zem. Nepřináším pokoj, ale meč. Přišel jsem, abych postavil člověka proti otci jeho, dceru proti matce její," (Mat. 10: 34, 35). A další výzva k rozvratu a rodinných vazeb: "Každý, kdo opustil bratry, sestry, otce, matku, manželku nebo dítky pro jméno mé, stokrát více vezme" (Mat. 19:29, podobně Luk. 18:29, 30). U Lukáše, zřejmě nejbásnivějšího z evangelistů, je zaznamenána tato neuvěřitelná věta: "Jde-li kdo ke mně a nemá v nenávisti otce svého, matku, ženu, děti, bratry, sestry i duše své, nemůže být mým učedníkem" (Luk. 14:26). A to se Boží zákony Starého Zákona jen tak hází za hlavu, nebo vyhasly jako Benešovy dekrety? Kdo je zrušil? Ježíš to nebyl určitě: Nepřišel jsem zrušit zákon, ale naplnit ho. Když nepomine nebe a zem, nepomine ani jediné písmeno, ani jediná čárka ze Zákona…

Odpověď: To nemůžete myslet vážně. Mat 10,21 je přece předpověď odpadnutí od Boha nebo , chcete-li, od spravedlivého a dobrého charakteru původní lidskosti. Není to samozřejmě Ježíšova výzva ke zločinu. Mat 10,34-35 a ostatní zmíněné verše jsou pak jasným obrazem vnitřního oddělení se od majetnických a manipulátorských vztahů. Popisuje se zde osvobození ke schopnosti jednat dle svého svědomí, jakkoliv to rodinným příslušníkům, může, třeba teoreticky, vadit. Opustit matku, ženu atp...přece se jinde píše i o opuštění pole a majetku, ale nejde přece o "opuštění" v pejorativním slova smyslu, ale o zřeknutí se vztahů (i věcí) založených na lpění a manipulaci a vzájemné závislosti (kodependance), spíše než na vzájemném respektu a dobrovolné vzájemné lásce v rodině. Promiňte, ale je opravdu hloupé, když verše takto vytrháváte z kontextu, když je celý kontext evangelií tak radikální výzvou k ryzí obětavosti, milosrdenství a lásce.

Ty dvě skupiny, co o nich píšete (farář,rabín....) jsou ty, které hájí svoje vlastní zájmy (zájmy církve, zájmy bohatého klienta) a výklad situace si upravují tak, jak se jim hodí. Tu nadřazenou autoritu (Bůh, právo apod) si vymysleli jen k tomu, aby zapůsobili na ty, kteří toho vědí míň a nedokážou ty fauly prokouknout. Církev to ukázala za ty stovky let, co existuje, právníci nám to ukazují dnes. cíkrkev už se jen snaží uhájit, co se dá, protože hodně lidí už ji prokouklo a už se od ní zblbnout nenechají.

Odpověď: Vy si opravdu myslíte, že všem organizacím, stranám, církvím a koneckonců i mě i vám, jde jen o moc? Vždy a všude? To jste tak paranoidní? Nemyslíte, že jsou také jiné hodnoty a mnohem ušlechtilejší v člověku? Proč tedy neodejdete na poušť a nedáte dohromady nějakou anarchistickou komunitu? Ale pozor, aby jste se časem nepozozorovaně nenechali vzájemně sebou mocensky manipulovat.

Ale Ježíšovo učení přece zavrhuje genialitu. Naopak je požadována regrese k infantilnímu stavu. Sám Ježíš oslavuje nemluvňata, která jsou pro něj zdroj pravosti mnohem více než moudří starci: "Chválím tě, Pane, neboť jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevil jsi je nemluvňátkům" (Mat. 11:25). Jindy zase říká: "Nebudete-li jako pacholátka, nevejdete do království nebeského" (Mat. 18:3, podobně Mat. 19:14, Luk. 18:17). Ze stejné logiky, že rozum selhává, zatímco infantilita zná pravdu a je čistá, vychází i slavný výrok o blahoslavených chudých duchem. Ježíš jakoby preferoval psychickou patologii oproti zdraví. Dokládá to i záhadná věta o hledání duše: "Kdo nalezne duši svou, ztratí ji. Kdo ztratí duši svou pro mne, nalezne ji" (Mat. 10:39, Luk. 9:24). Ježíš vlastně říká: lépe je "zbláznit se pro mne", pak přijde pravá odměna. Na to logicky navázal Pavel z Tarsu svým slavným bonmotem "Když v moudrosti Boží svět nepoznal skrze moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze kázání bláznů spasit věřící". Idealizace infantility a vyzdvihování bláznovství a neurózy, to jsou zrovna nejsou progresivní rysy nějaké kultury.

Odpověď: Že vy si z nás děláte legraci? Nevěřím, že ten výklad o výzvě k regresi k infantilitě můžete myslet vážně. Opravdu už toho bylo dost! Tohle měla být vážná diskuse. Skoro vás vidím v pozici toho Žida z té andekdoty, co se domníval, že všude kolem něj je šábes jen nad ním úterý a pustil se s chutí do pečínky (také se mohu jen domýšlet, zda svůj argument myslel vážně, podobně jako vy)


Proč panuje o křesťanství tolik mýtů

13. listopadu 2009 v 12:50 | Tomáš Bílek |  Vlastní publikované články - nadčasové
Zveřejněno v deníku Neviditelný pes dne 7.11.2009 (v článku je první odkaz propojen na nesprávný článek, zde na blogu je již vložen správný odkaz, pozn.aut.)

Pravdy, které nejsou podporovány "mediokratickým mainstreamem," přestávají být časem lidmi náležitě pochopeny. Psal jsem o tom v tomto deníku už dříve (http://neviditelnypes.lidovky.cz/media-o-vytesnovani-temat-09j-/p_spolecnost.asp?c=A091021_152846_p_spolecnost_wag ), a to na příkladu kauzy Klaus vs. Lisabon a kauzy izraelské obrany vůči Palestincům. Mediokratický mainstream však zkresluje pravý obraz mnoha témat: (celý text je zde: http://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost-proc-panuje-o-krestanstvi-tolik-mytu-fbf-/p_spolecnost.asp?c=A091106_102739_p_spolecnost_wag )

Ohlas na text V.Bělohradského: Proč nejsem antikomunistou

3. listopadu 2009 v 11:48 | Tomáš Bílek |  Dosud nepublikované vlastní články
S jistým časovým odstupem se mi dostal do rukou text V.Bělohradského "Proč nejsem antikomunistou," zveřejněný v deníku Právo[1]. S řadou postřehů autora souhlasím, ostatně o tématu vytěsňování idejí z veřejného prostoru jsem sám publikoval článek v Neviditelném psu[2]. Přesto mi dovolte několik námitek k práci česko-italského filozofa.
Opravdu je naším ideálem, aby se "všechny zkušenosti dostaly ke slovu?" Je to onen legitimní cíl v protikladu s (oprávněně) kritizovanou "rétorikou polarizace?" Uvědomuji si, že ve veřejném diskursu se zformovala (jaksi nezávisle na demokratickém systému stran, médií a univerzit) jistá oligarchie, která (kryptototalitně) určuje, jaká idea je legitimní a jaká nikoliv. Pokud se však mají "všechny zkušenosti dostat ke slovu," docházím ve svém, výše zmíněném, článku k závěrům, které mohou být obhajobou tezí, jenž může někdo vnímat jako polarizující, já v nich však mohu tušit potenciál ke skutečnému respektu vůči druhým. Ve svém článku také ukazuji, jak se obětí "rétoriky polarizace" mohou stát i ideje, které byly původně samy mocným rezervoárem této polarizace: např. vědecký (pro polarizátory pavědecký) výzkum na poli neokreacionistického Theory of Intelligent Design či otázka legitimity samotné obrany státu Izrael, a dokonce ideje "neocons" s ikonou polarizace G.Bushem v čele. Tedy, někdejší polarizátoři se v relativistické společnosti sami dostávají za hranice legitimního diskursu. Pro současnou elitu se tak stávají, slovy Bělohradského, nositeli "antiteze," "jejich jazyk je pro nás již nesrozumitelný."
Vtírá se zde totiž ještě jeden aspekt, v dílech Bělohradského tolik relativizovaný: existuje objektivní pravda a objektivní lež? Je některá z ideologií blíže této pravdě, zatímco jiná může být nenápadně "zavirovaná," takže, ač se zprvu jeví jako, řečeno s Bělohradským, "pokroková," svede nás později na scestí? Opravu byla, jak píše tento filosof, "vláda KSČ zločinná (až) od okamžiku, kdy potlačila dělbu moci?"
I já mám za to, že sionismus, kreacionismus, neocons i V.Klaus jsou významnými ideovými rezervoáry polarizace. Leč, je polarizace vždy nelegitimní? Jsem křesťan a věřím tedy, že objektivní "pravda" a objektivní (nejen existencialistický) "smysl života" existuje. Komunismus je vytěsňován z veřejného prostoru v duchu elitářské manipulace, ale rovněž v duchu tušení pravdy. Oba tyto motivy se v současné polarizované debatě mísí a je dobré je rozlišovat. Anebo má pravdu Mahmúd Ahmadínedžád tvrdící, že Západ nepřipouští svobodné bádání nad historicitou holocaustu? Je tedy toto íránské obvinění Západu z polarizující rétoriky, podle Bělohradského, legitimní?
Ke konci svého textu nalézá filosof viníka polarizace a skoro mám dojem, že viníka archetypálního: totiž křesťanství (a propois, není však tento viník spíše východiskem?). Své tvrzení dokládá letmo, a to pouze na příkladu soudobé Itálie: Změnila snad vlivná katolická církev v této zemi morální zakotvení národa, či dokonce, přispěla k velikému ideálu, totiž že se "všechny zkušenosti dostaly opět ke slovu?" Ponechme stranou sociologicky poněkud povrchní příklad, snad obhajitelný, pokud ne Bělohradského profesním působištěm, pak alespoň archetypem Itálie coby historické kolébky katolicismu či, ještě povrchněji
dodáno, všeho křesťanství.
Pomiňme rovněž další možné příklady: vliv konzervativně-evangelikálního křesťanství na formování otevřené, respektující společnosti v některých kulturách či celých regionech třetího světa. Pomiňme i historické doklady o tom, že křesťanství (je-li správně aplikováno) může být stimulujícím (záměrně vynechám Bělohradským zkompromitované slůvko "růstovým") a obrozeneckým prvkem pro společnost[3].
Co by však zapadnout nemělo, je prostá skutečnost, že autentické křesťanství nalézá pravý obsah pro slova "respekt k druhému" (včetně respektu sama k sobě) a "manipulace druhými." (včetně netečnosti vůči sebezotročení). Bělohradský píše: "Církev se smířila ve 20. století s fašismem, nacismem, frankismem, salazarismem a všemi možnými tyraniemi v Latinské Americe, ale ve všech těchto tyraniích hlásala "potřebu etiky". Ke slovu "morálka" ještě malou poznámku. V polarizovaném veřejném prostoru má ještě jednu funkci - je to soubor vlastností, které mají byt vtlučeny do každého jednotlivce, aby byl ochoten řešit bez reptáni problémy, které mu systém způsobuje - třeba nevýhodné pracovní smlouvy, důsledky finanční krize, úpadku sociálního státu, zamoření životního prostředí atd. Protestovat proti společnosti je nemorální, člověk morální si nestěžuje, nehledá viníka mimo sebe, ale řeší své problémy sám za sebe!"
Ano, západní historie svědčí (možná i většinově) o opaku mého tvrzení, totiž že křesťanství nalézá pravý obsah pro slova respekt a manipulace. Tedy pokud hovoříme o
křesťanství nikoliv autentickém, nýbrž reálném. Avšak opět se zde mísí dvě různé věci, které je nutné rozlišovat: vyhraněná manipulace i skutečný respekt, coby dva odlišné přístupy, formovaly křesťanskou kulturu. Výsledky prvního přístupu jsou zjevné. Výsledky druhého však ti, kteří nerezignovali na Pravdu a na ideál, jaksi tuší mezi řádky historie. Tuší je v jednotlivostech a v ryzích příkladech jednotlivců, kteří často zůstávají sociologické sumarizaci skrytí, leč kdo chce vidět, uvidí je.

[3] viz např. Weber, Max: Protestantská etika a duch kapitalismu, Metodologie, sociologie a politika. Praha 1998