Srpen 2008

Sudetské paralely gruzínské kauzy

27. srpna 2008 v 12:20 | Tomáš Bílek |  Vlastní publikované články - aktuální
K americké, zjednodušeně vzato, ani k západní diplomacii, nemám většinou významnější výhrady. Přesto mě, čas od času, sterotypy euroamerické zahraniční politiky vyvádějí z míry. Ať už to byla kampaň za uznání - v podstatě - teroristického státu Kosovo, medializace kauzy Tibet (který by nepochybně okupovala i případně vzniknuvši demokratická Čína) či "zasednutí si" na Mugabeho Zimbawe (jako by v Africe neexistovalo více srovnatelných, ne-li horších režimů, například v Rovníkové Guinei či Eritrei).
Naposledy tady máme gruzínský konflikt v zajetí rusofobního diplomaticko-novinářského establišmentu. Patrně jediným nekomunistickým politikem u nás, který na tuto hru nepřistoupil, je Václav Klaus. Nedělám si iluze o demokracii v Rusku ani o jeho zahraniční politice. Je však korektní srovnávat ruskou invazi do Gruzie s rokem 1968? Osetové (narozdíl od mnoha jiných národů) měli s Rusy historicky dobré vztahy a nepřekvapuje, že tradičně protiruské a nacionalistické tendence Gruzínů jim nebyly a nejsou pochuti. Komu se chtěl zavděčit gruzínský prezident Saakašvilli svou invazí do Jižní Osetie a Abcházie, více než 15 let poté, co tyto neuznané státy vyhlásily samostatnost? Vlasteneckému mýtu o velké a hrdé Gruzii?
Nikoliv, paralela s někdejším sovětským vpádem do ČSSR není příliš trefná. Vkrádá se spíše troufalá paralela s kauzou někdejších Sudet, tou však možná podkopu vlastenecký mýtus český. A za to by mě už Václav Klaus nepochválil. Uvažme, že by v třicátých letech minulého století Hitler neuspěl a prosadilo se Německo demokratické a stabilní. Sudety, přiřknuté ČSR v roce 1918 pod vlivem antiněmeckých nálad poválečného světového společenství, by pochopitelně zůstávaly osídleny Němci. Logicky, proč by sudetští Němci (a rovněž poražení Uhrové, resp. Maďaři) chtěli navěky žít pod vládou československých úřadů? I vyhlásili by možná časem samostatnost i bez Hitlera a Československo by se ocitlo v hranicích nám známých z pomnichovských dob. Hledal by velkočeský (a slovenský) vlastenecký duch záminku k invazi na tato území, tradičně obývaná Němci (a Maďary)? Nebo by přání většiny zdejších obyvatel uznal? Zasáhlo by poté vojensky Německo? Třeba i demokratické a civilizované?
Tyto otázky by si, myslím, měli klást čeští jestřábové, když tak hájí Gruzii, která se při invazi do Jižní Osetie neštítila mnoha zvěrstev. Máme tomu rozumět tak, že by Češi reagovali stejně, byli-li by v pozici Gruzínů a sudetští Němci v pozici Osetů? Mám naději, že by tomu tak nebylo, neboť jsme národem kultivovaným a civilizovaným. Přál bych si však, aby ideologická předpojatost a rigidní, často imperialismem motivované "dvojí metry" západních diplomatů byly nazvány pravým jménem.