Únor 2008

Petr Zelenka – vrah mnoha nevinných, oběť justičních stereotypů a lidových štvanic

23. února 2008 v 23:01 | Tomáš Bílek |  Vlastní publikované články - aktuální
Jsem na rozpacích z rozsudku vyneseným nad takzvaným heparinovým vrahem. V tomto značně medializovaném případu jsme mohli vidět, v roli obžalovaného, zlomeného člověka, který byl obětí vlastního osobního a psychického selhání, třebaže nemusel mít diagnostikovánu poruchu, jež by jeho činy vysvětlila. Dostal doživotí. Tento případ, podle mého soudu, kontrastuje s případy chladnokrevných vrahů, kteří často ani během rozsudku takříkajíc "nehnou brvou." V posledních týdnech jsme mohli sledovat přelíčení hned se třemi obžalovanými (muž, který v Ústí nad Labem surově ušlapal svou manželku, Syřan, který byl vykázán ze svého bytu, aby se zde opět vrátil a manželku zavraždil a chlapec, který zmasakroval svou babičku sérií ran nožem. Pro peníze). Ani jeden z uvedených pachatelů nedosáhl trestní sazby odnětí svobody ve výši dvaceti pěti let (ve třetím uvedeném případu dosáhla výše trestu, vzhledem k polehčujícím okolnostem, dvanácti let).
Nechci ani náhodou zlehčovat utrpení pozůstalých, kteří přišli šílenými skutky P.Zelenky o své blízké. Velmi bych se zdráhal připustit úvahy o osvobození tohoto člověka v následujících dvaceti letech. Následky jeho činů jsou ještě horší, než v případě činů vrahů zmíněných výše. Sebevědomé vystupování Zelenkova otce vyvolávalo u prostého člověka rovněž oprávněné antipatie. Jde mi však ještě o něco jiného.
Nechci primárně řešit, zda je české trestní právo přísné; v takovém případě bych musel být pohoršen v prvé řadě soudnictvím americkým. Zde by za uváděné příklady činů (včetně toho Zelenkova) hrozil i trest smrti. Tedy trest vycházející, v této vyzrálé demokratické kultuře, spíše z určitého filosofického pohledu na život, než z barbarství a totalitní svévole. To, na co kladu důraz, je srovnání trestní sazby za chladnokrevné činy a trestní sazby za nutkavé akty. Zvažme samotnou skutečnost, jak musí být svědomí chladnokrevného vraha konfrontováno se všemi naturalistickými, krvavými projevy hrůzného činu, v čase přítomném. Nemohu si pomoci, ale za zločiny prováděné zvlášť surovým způsobem, jsou u nás sazby velice nízké. A naopak vrazi konající své ohavné akty z nutkavých pohnutek (psychických a sexuálních) se stávají obětí mediálních štvanic, jejich trety jsou relativně vysoké, a navíc často sami končí jako oběti svých spoluvězňů, kteří je pokrytecky šikanují coby absolutní morální vyvrhele.
Dobrá, nejde-li to jinak, zpřísněme tresty za vraždu pro všechny. Ale lidové štvanice prováděné na psychoticích a deviantech, podhodnocení role léčebných ústavů a přehlížení bestiality těch, kteří si života druhých neváží a vraždí téměř bez uzardění, to jsou skutečnosti, se kterými se vnitřně prostě nesmířím.

Smysl volby prezidenta se někam vytratil (zveřejněno v e-magazínu Lidových novin Neviditelný pes, 21.2.2008)

19. února 2008 v 14:04 | Tomáš Bílek |  Vlastní publikované články - aktuální
Jako konzervativec chovám k současným politickým reáliím dosti vysokou míru loajality. Laciné kritizování "těch nahoře", tak nějak z principu, se mi příčí. Avšak jak jinak nazvat nedávnou volbu českého prezidenta, než lidovým výrazem "šaškárna?" Určitě nepopírám, že oba hlavní bývalí kandidáti jsou výraznými osobnostmi a že takzvané státotvorné parlamentní strany by jen tak nějakého diletanta asi nevygenerovaly. Dokonce se ani nedomnívám, že v případě přímé volby by hlavními kandidáty byli nutně zcela jiní lidé. Rovněž pořadí vítězů by nemuselo být významně odlišné. A nakonec, nemyslím si, že výsledky samotné jsou kdovíjak špatnou zprávou pro naši zemi. Ostatně funkce prezidenta je (jakkoliv je toto téma jak zpolitizováno, tak medializováno) spíše reprezentativní, a navíc názory obou hlavních kandidátů na náš svět nejsou až tak odlišné.
O co mi jde, je skutečnost, že se tentokrát ani tak nezápasilo o pravdu, o ideje, ale spíše o schopnosti lobbyistů, o vzájemné triumfování v tom, kdo lépe využije tajných služeb, ne-li dokonce mafií. Pokud chovám jako konzervativec jistou nedůvěru v přímou demokracii, je tomu tak proto, že ta zastupitelská částečně omezuje či otupuje plebejský vliv davu. Ale pokud má být tento klín vyrážen klínem zákulisního boje lobbyistů a tajných služeb, pak se smysl zastupitelské volby jaksi vytrácí.
Nuže, situace je neutěšená (byť si nedělám iluze, že v jiné evropské zemi by si v naší kůži poradili nějak zvlášť morálně ušlechtileji), volme tedy přímo. Než s pokušením ke korupci a temným praktikám neúspěšně bojovat, radši toto pokušení rovnou předem odvraťme… Pravda, přímá volba asi také nebude cestou mezilidské harmonie, ráje pokušení zcela prostého. Namodelujeme si však systém, který jsme schopni alespoň o něco lépe morálně ustát. I když kdo ví. Nabízí se pak otázka: Existuje řešení, kde bychom nejednali jen s následky této mizérie, ale i s příčinami?
Řekl bych, že řešením může být uvažování o monarchii či o jiném způsobu vštípení hodnot společné vlastenecké identity, se kterou se lid obecně ztotožní. To nepochybně před autority staví výzvu být pozitivními vzory. V moci postavení prostě nemohou zavdávat příčiny k pohoršením svévolným užíváním privilegií, i kdyby na ně snad někdy měli i zákonný nárok. Iluze o nějakém mravním zrání vrcholných představitelů asi nejsou příliš na místě. Natož úvahy o vytváření národní pospolitosti solidarity, zdravého vlastenectví, víry ve společné mravní vize. Navíc, v jádru jde o etickou výzvu před každým občanem, nejen před těmi, kteří mají odpovědnost být autoritami. Hlavní břemeno této etické výzvy staví před člověka víra v ryzí hodnoty, víra ve velké morální ideály, víra ve Spasitele. Pokud tato víra v českých zemích schází, může i "osvícený" režim vykonat jen zlomek práce. Kéž by se těm z autorit, které jsou si zmíněných výzev vědomi, podařilo oním zlomkem přispět k tomu, aby hodnoty spravedlnosti a práva opět nalezly svůj pravý obsah.

Rusko a Čína mají kupodivu pravdu: Neuznávejme Kosovo

18. února 2008 v 20:54 | Tomáš Bílek |  aktuální glosy
Tak, a máme v Evropě své Čečensko.Včera vyhlásilo Kosovo nezávislost, dnes jej kvapem uznaly USA a celá řada dalších států. Prostí Evropané si příliš nelámou hlavu nad tím, že jde o zcela jiný typ nezávislosti než v případě někdejšího vyhlášení nezávislosti Chorvatska, Bosny nebo - chraň Bůh - Makedonie. Zde jsme svědky vyhlášení státu, jehož prezidentem i premiérem jsou bývalí váleční zločinci, státem, kde většina obyvatelstva stojí na straně ideologů protisrbské genocidy, státu napojeného na Al-Kaidu, státu, který kontroluje mafie. V případě Chorvatska či jiných zmíněných států existovala i v době vlády nacionalistů silná demokratická opozice. Ne tak v případě Kosova. Kosovský nacionalismus je reakcí na letitý srbský diktát a dnešní albánská ofenzíva je tak mstou za tato příkoří. V novém státě není žádná vůle po dohodě, žádné odpuštění severním sousedům. Bylo zřejmé, že není způsobu, jak zfanatizovaný a zaslepený národ přivést k rozumu, stejně jako nebyla cesta, jak přivést k rozumu lid palestinské Gazy, když si demokraticky odhlasoval vládu teroristů z Hamasu. Snad jednou, když už byla cesta odpuštění zavrhnuta, a to i balkánskými náboženskými reprezentanty, vyvinou se věci alespoň po "československém způsobu." Msta Benešových dekretů byla krutá, staré rány nezahojila, ale připomínají ji už jen špatně zacelené, trochu zohyzděné jizvy. Je to smutné přání, ale kéž by jednou Kosované a Srbové dosáhli alespoň tohoto.