Jsou konzervatismsus a křesťanství pokrokové nebo zpátečnické? (otištěno ve sborníku Distance, prosinec 2008)

16. ledna 2008 v 14:45 | Tomáš Bílek |  Vlastní publikované články - nadčasové
Už samotný název článku asi budí pro své slovní konotace podivný dojem. Podobně náročné bude proplétat se skrze různé sémantické posuny i v celým následujícím textem.
Dnešní křesťanství se většinou hlásí ke konzervativním hodnotám a snaží se obhajovat nadčasovost, a tedy neměnnost hodnot, které už po staletí vyznává. V tomto příspěvku bych se chtěl zabývat otázkou, jak křesťanství souvisí s pokrokem, v jakém smyslu je konzervativním, a v jakém naopak radikálním, a také se bych se pokusil zhodnotit, zda jeho pokrokový a konzervativní aspekt hraje v současnosti jinou roli než v minulosti.
Klíčovým je pro naše zkoumání předpoklad, zda věříme, že existují nějaká absolutní morální měřítka nebo tomu nevěříme. Vycházíme-li z druhého předpokladu, dojdeme k jednoznačnému důsledku. Každá ideologie, která je v určitém historickém období pokrokovou, stává se časem brzdou. Neexistují-li absolutní normy, je pokrok něčím objektivně dobrým a konzervatismus je, jakožto nositel předsudků a zkostnatělosti, něčím objektivně špatným. Platí to však i naopak? Znamená skutečnost, že existují absolutní normy také to, že veškerý pokrok je špatný a veškeré "konzervování" dobré? Není tomu tak, a to z několika důvodů.
Představme si společnost, kde jsou zcela převrácené mravy, neexistuje úcta k životu, dochází k loupežím, lidským obětím, lidé neumějí hospodařit se svými hřivnami, všude panuje bezzuzdnost a krutost. Přijme-li taková společnost křesťanství, je její rozhodnutí jednoznačně pokrokové, radikální. Tento princip neplatí jen na úrovni výše popsané společnosti, vlastně platí i na rovině jednotlivce, který vymění zhýralý způsob života za život v sebeobětování, lásce a pravdě. Představme si však nyní společnost či jednotlivce, který tato rozhodnutí pro pokoru, lásku, zdrženlivost stále opakuje, zatímco odolá nabídce ztotožnit se s učením, které je živeno touhou po samoúčelném vytváření nových myšenkových konstrukcí a vytyčování nových měřítek pro život. Je takový člověk stále pokrokový? Nebojí se legitimního přijímání nových věcí? Nedrží se naopak ideí, které snad mohou být osvědčené a relativně funkční, avšak při kritickém prozkoumání se ukáží být zbytečně asketické a neschopné života, ve světle některých nových dimenzí žití, které doba přináší?
Problematiku je nutno rozdělit do více rovin:
1. za jakých okolností je pokrokovější opustit "staré" a přijmout "nové"
2. za jakých okolností je pokrokovější odmítnout "nové" a setrvávat na "starém"
3. za jakých okolností je konzervatismus pokrokový
4. za jakých okolností není konzervatismus pokrokový
5. co dělat, je-li konzervatismus vinou svých nositelů zbaven pokrokového náboje, a nový nositel tohoto náboje je nelegitimní
6. co s konzervatismem, resp. pseudokonzervatismem, který je pozdním důsledkem nelegitimní "pokrokové" (např. levicové) ideologie.
Jako křesťan věřím, že "Hospodinova je země i všechna její plnost." * Tomuto verši rozumím i tak, že jak uchovávání starých hodnot, tak vytváření nových hodnot má své místo. Převrácenost a hřích však způsobuje, že to, co má být legitimně uchováváno, je ve jménu pokroku nahrazováno něčím novým a to, co má být překonáváno a nahrazováno novým, zůstává tmářsky, pod pláštíkem konzervatismu, uchováváno. Proto je jinak legitimní slovo "pokrok" zdiskreditováno, a podobný úděl potkal v jistých kruzích i slovo "konzervatismus". Když dal Hospodin člověku v ráji příkaz, aby poznával a pojmenovával veškerou pozemskou flóru a faunu, šlo o pokyn veskrze pokrokový. Myslím si, že to byl Bůh, kdo dal a dává člověku prostřednictvím vědeckého bádání poznávat nejrozličnější zákonitosti. Byl to zřejmě také Bůh, který dal lidské pospolitosti poznat ono ideově neutrální společenské uspořádání - svobodnou tržní ekonomiku. Přijme-li člověk tato Boží obdarování, počíná si pokrokově, a zároveň si počíná zcela legitimně.
Za jakých okolností je pokrokovější odmítnout "nové" a setrvávat na "starém"
Klíčovým kritériem, jak rozpoznat, že pokrokovější je odmítnout "nové" a setrvávat na "starém," je následující: Pokud "staré" působí v člověku více vniřní svobody, je něčím lepším než "nové." Pokud "nové" je inspirováno vzpourou, netrpělivostí, touhou po požitkářství a lenosti, je něčím pseudopokrokovým. Je-li kapitalismus (ač ovládaný monopolisty či korupčníky) svržen komunisty, je to činěno s postojem rebelie vůči instituci (systému), který je sám o sobě dobrý, resp. neutrální. Rebelie, stejně jako lenost či další podobné pohnutky, umrtvují v člověku vnitřní svobodu. Tím myslím svobodu odříct se pokušení ku činění zlých věci, pokušení k závislostem a nutkavosti.
Je možné namítnout: i vědecký pokrok člověku ulehčuje život a tak podněcuje lenost či tzv. konzumní způsob života. Odpovím, že vědecký pokrok nedegeneruje člověka sám o sobě. Člověk může výdobytky moderní společnosti použít i ke zefektivnění svého života, pojatého jako příležitost k rozmnožování svých hřiven či obdarování. Tím se dostávám k druhému bodu; tedy kdy je pokrokovější odmítnout "staré" a přijmout "nové."
Za jakých okolností je pokrokovější odmítnout "staré" a přijmout "nové"
Čas je neodmyslitelně spojen s pokrokem. Rozvíjí se lékařství, právo, využití potenciálu občanské pospolitosti, výkum vesmíru i umění. Jde o výdobytky a je plně legitimní, pokud člověku zjednoduší nebo zpříjemní život. Přesto, jsou-li využívány sobecky, jejich potenciál pro možné zvýšení kvality života, není využit zcela. Jen štědrý člověk může plně docenit hodnotu daru.
Je však legitimní i pokrok v oblasti ideologií? Není zde nutně každý pokrok pouhým synonymem levicového myšlení? Z řady důvodů nikoliv.
Za prvé, samotný konzervatismus je nutno průběžně ideově vymezovat vzhledem k okolnostem, které čas neustále mění. Jinak řečeno, konzervatismus sám se nemění, přicházejí však nové a nové výdobytky v souvislosti s vývojem lidské pospolitosti.
Za druhé, lidstvo obtížené hříchem a sklonem snižovat si mravní laťku, se musí znovu a znovu vracet k ideovému kořeni věci. Tímto kořenem myslím zdroj absolutních norem a měřítko dobra a zla, tedy morální Zákon, daný zhůry. Toto průběžné "vracení se" není, jak by se snad mohlo zdát, projevem zpátečnictví či kontrarevoluce, nýbrž projevem učení se z vlastních chyb, a tedy pokrokem.
Za třetí musíme uznat, že nositeli konzervatismu nejsou dokonalí lidé. Připouštím, že ti, kteří jej hlásají, mají obvykle vytříbenější smysl pro nebezpečí samoúčelného vytváření nových myšlenkových konstrukcí. Mají rovněž zvýšenou citlivost proti nebezpečí vzpoury vůči autoritám. Mnoho konzervativců však nemají týž metr na druhé i na svůj vlastní život. Není bez zajímavosti, že mnoho konzervativních myslitelů mělo a má ke křesťanství vlažný vztah. Konzervatismus tedy není imunní vůči lidské ideové pomýlenosti. Naopak mnoho levičáků má v některých dílčích životních otázkách dobré úmysly ( jejich pomýlenost v otázkách systémových může být neuvědomovaná). Chci tím říci, že správné pochopení role pokroku se může v dílčích otázkách objevit i v případě levicových konceptů.
Za jakých okolností je (či není) konzervatismus pokrokový
Proč se vůbec snažím mluvit o pokrokovosti konzervatismu? Vždyť konzervatismus sám tohoto slůvka příliš neužívá. Naopak svým vlastním názvem jakoby ostentativně dával najevo, že alfou i omegou jeho učení je konzervování, byť dobrých hodnot. Domnívám se proto, že slovo konzervatismus je poněkud tendenční, neboť naznačuje jakousi protireakci pokroku. Není ideově nezaujaté a neprozrazuje nic o tom, že pokrok je v přísném slova smyslu legitimním. Naopak slovo pokrok, byť mezi konzervativci zprofanované, je samo o sobě nezaujaté a má předpoklady k tomu, aby náležitě vystihlo, co chce říci. I proto jsem považoval za účelné napsat tento článek. Přesto si nemyslím, že konzervatismus se svým jménem dopouští kdovíjaké sémantické svévole, a tak nevnímám potřebu pro něj navrhnout nějaké nové jméno.
Co dělat, je-li konzervatismus vinou svých nositelů zbaven pokrokového náboje a nový nositel tohoto náboje je nelegitimní
Již jsem nastínil, že konzervatismus může uchovávat nejen dobré hodnoty, ale i ty zlé, byť nikoliv nutně záměrně. Nemluvím o pseudokonzervatismu, o kterém se zmíním v další podkapitole. Mluvím o jevu, kdy se člověk či systém pasivně "zabydlují" v dřívějších rozhodnutích. Věřím, že člověk má hříšnou přirozenost, a má stále sklon zneužívat okolnosti ke svému vlastnímu prospěchu. Systém se jeví na první pohled bezvadným, a skutečně nemusí být zpočátku zjevně pokřiven. Bible však v jednom podobenství říká, že trocha kvasu prokvasí celé těsto. To se může projevit až v dlouhodobém časovém horizontu. Základem pro prosperující a svobodnou společnost je vědomí důležitosti vnitřní svobody. Užívají-li lidé společenských výdobytků v prvé řadě jako příležitosti k službě druhým a až v druhé řadě sobě, dokáží maximálně využít a ocenit jejich potenciál. Nedbají-li lidé vědomí důležitosti vnitřní svobody, tedy nikoliv svobody "k něčemu," ale svobody "od něčeho," nastupuje příležitost pro hřích, aby konzervatismus takříkajíc "vytuneloval."
Správcem dílčích legitimních ideí se pak obvykle stává některá z rebelujících skupin. Hovořím-li o dílčích legitimních ideích, myslím tím s nejvyšší pravděpodobností pouze podružné a odvozené ideje. Tak např. komunismus správně vystihl legitimní lidskou touhu po odstranění nerovností mezi lidmi a touhu po životě v ráji. V kontextu svého systému je však promítl nesprávně, ba přímo tragicky.
Ve Starém zákoně čteme o tom, že Bůh Jahve dopouštěl svržení těch vládců, kteří se odklonili od Jeho spravedlivého zákona. Tím nemá být řečeno, že svržení je samo o sobě dobré. Ba co více, je-li revoluce motivována hříšnými pohnutkami (viz výše), jde jen o další násobení hříchu. Dobré však není ani setrvání nekompetentní vlády. Prvním dobrým řešením může být žehnání a pokora spravedlivého lidu vůči nespravedlivým vládcům, druhým, sezná-li lid, že vláda brání tomu, aby lid odpovědně zúročil své hřivny a obdarování, revoluce inspirovaná vědomím odpovědnosti. Mezi příklady legitimního i nelegitimního odstranění moci postkonzervativců můžeme nalézt např. buržoazní, protifeudální revoluce.
Co s konzervatismem (resp. pseudokonzervatismem), který je pozdním důsledkem nelegitimní pokrokové (např. levicové) ideologie
Výše uvedené vlastně platí i pro tuto podkapitolu. Zde však už vůbec nejde o konzervatismus. Zde jde o to, čemu se říká např. "konzervativní křídlo komunistické strany", "konzervativní nacionalismus" atd. Vlastně jde o použití slova konzervatismus pro něco zcela jiného než o čem byla dosud řeč. A nebo to paradoxně otočím: Hovořil-li jsem výše o tendenčnosti tohoto slova, v tomto kontextu tendenční vlastně vůbec není. Plně vystihuje svou náplň, tedy konzervování hodnot, bez ohledu na to, zda jsou dobré či zlé. Je antonymem slova pokrok.
Konzervatismus a křesťanství
Pokusil jsem se tedy vysvětlit v čem jsou konzervatismus a křesťanství pokrokové a v čem konzervativní. Z kontextu bylo možné vytušit vztah mezi konzervatismem a křesťanstvím, jak ho chápu. Konzervatismus je jakousi vlastností křesťanství. Vymezuje křesťanství např. v oblasti politiky, filosofie, teologie. Křesťanství učí, že pravda je absolutní a nadčasová. Církev je často obviňována, že hájí překonané doktríny a je také chválena, když je opouští. Nicméně některé hodnoty zústávají nadčasové, byť na první pohled mohou vzbudit volání po reformě, po pokroku. Jiné hodnoty, typické zejména pro zkostnatělé církve a proudy, by bylo správné reformovat, zde však zůstávají dogmaticky v platnosti. Domnívám se, že v posledních stoletích již církev zdaleka není onou avantgardní silou, která kdysi hrála prim např. v oblasti vývoje umění a hudby, která byla nositelkou vzdělání, zušlechťovala řadu dalších sfér života, a formovala kulturu značné části světa (rozbor této myšlenky by zasluhoval samostatný článek). Dnešní církev je však stále relativně spolehlivým zázemím pro rozvoj konzervativního myšlení. Přesto jsem přesvědčen, že její vztah k hodnotě pokroku a k hodnotě zachovávání neměnných hodnot je posunutý, a to jak směrem k svévolnému liberalismu, tak "zatuchlého" zpátečnictví.
Svévolný liberalismus církve
Např. část dnešní římskokatolické církve se snaží přiblížit světu opouštěním některých doktrín. Jde zejména o doktríny, které vzbuzují zdání intolerance a úzkoprsosti. Mezi mediálně nejvděčnější patří jistě vztah k homosexuálům, vztah k celibátu, vztah k interrupcím a vztah k jiným náboženstvím. Poněkud v pozadí, leč v těsném sledu, nacházíme dogma o papežské neomylnosti a vztah k protestantům. Je opouštění těchto konzervativních hodnot opouštěním legitimního konzervatismu anebo jen opouštěním přežilých a úzkoprsých pohledů na druhé lidi a na svět kolem? Opět platí, že obě odpovědi jsou relevantní.
I v církvi mají konzervatismus a pokrok své legitimní místo
Některé z církví, zejména ty, které se nepotýkají s fenomény tzv. nominálního křesťanství, náboženského synkretismu a z toho plynoucí evangelizační sterility, vytvářejí paradoxně dojem společenství, ve kterých se odráží svěží a legitimní duch současnosti. Lidé v těchto živých církvích se s důvěrou Boží drží nadčasových hodnot, žijí v sebevydání Bohu, pravdě a druhým lidem, a přesto svým zevnějškem, zájmy či kulturou působí dojmem "moderních lidí." Účelem totiž, podle jejich mínění, není vytvářet jakousi křesťanskou subkulturu. Ale znovu; pokud vzniká v církvi nějaký specifický kulturní fenomén, měl by být avantgardním nebo - chcete-li - pokrokovým pro hodnotu umění samotného ( např. vznik a vývoj gospelové hudby v USA).
Kde je tedy hranice legitimity nadčasových hodnot a pokroku v církvi? Věřím, že v Bibli a v lidském svědomí. S církví a světem je to jako s příslovečnou lodí a vodou: Zůstává-li voda vně lodi, loď je nadnášena, dostává-li se však do lodi, loď se potápí.
Tomáš Bílek
* Pro jistotu dodejme, že z tento verš nepopírá, jak ostatně prozrazuje celý biblický kontext, že by tento svět nebyl pod mocí Zlého.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michal Kretschmer Michal Kretschmer | E-mail | 15. února 2008 v 12:37 | Reagovat

(přetištěno z polemického článku pro revui Distance)

Tomáš Bílek se ve svém článku „Jsou konzervatismus a křesťanství pokrokové nebo zpátečnické?“ zabývá zejména pokrokovostí různých možných scénářů. Ve své reakci na něj se nechci zabývat jeho jednotlivými tvrzeními, ale samotným kriteriem pokrokovosti.

Konzervování znamená úsilí o to, aby něco, co bylo, nedoznalo změny. Hodnota takového přístupu závisí na tom, co má být konzervováno. Být v něčem konservativní je dobré, když se jedná o něco dobrého. Když už je něco zkaženo, tak to má být změněno k lepšímu a to nemůže konservativec, ledaže by se chtěl vrátit k něčemu, co tomuto pokažení předcházelo. Vtipně to glosuje Gilbert Keith Chesterton: "Celý svět se dělí na progresivní a konservativní. Úlohou pokrokáře je pokračovat v dělání chyb. Úloha konservativce spočívá v tom, aby zabránil tomu, aby tyto chyby byly korigovány."

Pokrok, jak vyplývá z etymologie tohoto slova, znamená krok k vytčenému nebo uvažovanému cíli. Jeho hodnota je zcela relativní, závislá na hodnotě tohoto cíle. Nemá proto vůbec smyslu se zabývat pokrokovostí, aniž je přitom uvažováno, k čemu se ta pokrokovost vztahujue.

Autor se zabývá též pokrokovostí a konzervativností v katolické církvi. Správně poznamenává, že pravda je nadčasová, takže nemůže být opuštěna a musí být v církvi zachovávána nebo konzervována. Nelogická je proto jeho věta: „Jiné hodnoty typické zejména pro zkostnatělé církve a proudy, by bylo správné reformovat, zde však zůstávají dogmaticky v platnosti“. Myslím, že je nejvhodnější o těchto věcech pojednávat v rámci učení o tradici.  

Již Tertullian ve svém spise De praescriptionibus haereticorum (z roku 204) argumentuje posterioritou herezí vůči nauce církve. Nejvýznamnějším patristickým spisem ohledně tradice je Commonitorium sv. Vincence z Lerina (z roku 434). Velmi se zasazuje o to, držet se starého, avšak současně připouští (v kap. 23), že existuje pokrok ve víře, ale vždy při zachování původního smyslu. Uvádím níže některé citace z tohoto díla:

V kap. 3 píše slova aktuální také v dnešní době: „Co má tedy dělat katolický křesťan, když se malá část církve odloučí od všeobecného společenství víry? Co jiného než dát přednost zdraví celého těla před nakažlivým nemocným údem? A jak pak, když nový mor usiluje nakazit už nejen malou část, ale současně celou církev? Pak se bude starat, aby se držel starého, jež nemůže být nějak svedeno klamnou novotou. Co když se ale ve starověku vyskytl omyl dvou nebo tří mužů nebo dokonce celého města nebo province? Pak bude především pamětliv toho, aby dal přednost usnesením všeobecného koncilu, pokud taková byla celkem věřících ve starých časech učiněna, před smělostí nebo neznalostí.“

V kap. 4 líčí zkázu způsobenou ariánským bludem, který zachvátil celou římskou říši, a poznamenává, že jeho příčinou je touha zavádět nové: „A to všechno pro žádný jiný důvod než protože místo víry pocházející z nebes je zaváděna lidská pověra, přičemž dobře odůvodněná stará nauka je podkopávána bezbožnou novotou, zřízení předchozích věků jsou potlačována, ustanovení otců roztrhána, usnesení otců převrácena, bohaprázdné novotářství se nedrží v cudných hranicích posvěceného a nezkaženého starověku.“

V kap. 5 píše, že „téměř celý svět, který byl otřesen prudkou bouří náhle se vynořivšího bludného učení, je třeba přivézt od nové nevěry ke staré víře, od pošetilosti nového ke starému zdraví, od slepoty novoty ke starému světlu“.

V kap. 6 píše, že „vždy panovalo v církvi zvyk, že čím bohabojnější někdo byl, tím rychleji se postavil proti novým výmyslům“.

V kap. 21 se podivuje nad šílenstvím těch, kdo „nejsou spokojeni s předanou pravdou a pravidlem víry odedávna převzatým, nýbrž vždy zase hledají nové, vždy na to myslí, aby k náboženství něco připojili, něco na něm pozměnili nebo něco z něj odebrali jakoby to nebyla nebeská jednou pro vždy zjevená nauka, nýbrž lidské zřízení, které by mohlo být přivedeno k dokonalosti jen ustavičným zlepšováním nebo spíše kritikou“.

V kap. 23 píše o pokroku ve víře, který je v Kristově církvi. Ten je skutečně velký, je to však pokrok ve víře, ne nějaká změna. „K pokroku náleží totiž, že něco v sobě samém přibývá, ke změně ale, že něco se z jednoho v něco jiného proměňuje. Porozumění, vědění a moudrost má tedy růst a mocně přibývat jak u jednotlivců tak u všech, jak u jednoho každého člověka, tak v celé církvi, podle stupňů věků a časů, ale pouze svým způsobem, totiž v téže nauce, ve stejném smyslu a stejném významu. Náboženství duší má napodobovat způsob těl, které se v průběhu roků vyvíjí a získají svou plnou velikost, ale zůstávají stejná. Je velký rozdíl mezi květem mládí a dospělosti stáří; ale ti, kdo byli kdysi mladí, jsou stejní nyní, když zestárli, mění se velikost a vzhled jednoho a téhož člověka, nicméně jeho přirozenost a osoba zůstává stejná. Malé jsou údy kojence, velké mladíka, ale kojenec a mladý muž jsou stejný člověk.“ … „Tak musí také nauka křesťanského náboženství sledovat tyto zákony pokroku, že se s roky upevňuje, časem rozšiřuje a s věkem zušlechťuje, přičemž však zůstává nezkažená a nedotčená.“ … „Co tedy bylo v sadu Boží církve zaseto vírou otců, to má být pílí dětí kultivováno a opečováváno, to má kvést, tomu se má dařit a to růst, to má dojít dokonalosti. Neboť je správné, aby ony staré nauky nebeské filosofie byly v průběhu časů zdokonalovány, pilovány a uhlazovány; ale je nepřípustné, aby byly změněny, nepřípustné, aby byly znetvořeny, nepřípustné, aby byly zkomoleny; mohou získat zřetelnost, světlo a jas, ale musí podržet svou úplnost, svou čistotu a své charakteristické vlastnosti.“

„Církev Kristova, pečlivá a horlivá strážkyně nauk víry u ní uložených, nikdy nemění něco na nich, nic neodnímá a nic nepřidává; neodřezává, co je nutné, nepřidává, co je nadbytečné; neztrácí své vlastní, nepřivlastňuje si, co je jiného, ale spíše si se vší pečlivostí je jen toho pamětliva, spravovat věrně a moudře staré, a sice to, co jí odedávna bylo předáno neutvářené a v zárodečné podobě, utváří a piluje, co již patřičně bylo vyjádřeno a vyvinuto, aby to posílila a konsolidovala, a uchovávala, co již jasně bylo stanoveno. Co také jiného zamýšlela svými koncilními dekrety, než že to, co dříve bylo věřeno v prostotě, má být v budoucnu věřeno s porozuměním, co dříve bylo kázáno nedbale, má být později důrazněji zvěstováno, co dříve nedbale praktikovala, má být napříště praktikováno pečlivěji? To a nic jiného, říkám, dosáhla katolická církev, podnícena novotářstvím heretiků, dekrety svých koncilů, že to, co dříve od předků přijala jen ústní tradicí, později potomstvu zanechala také písemnými doklady, tím že do málo slov mnohé shrnula a často za účelem jasnějšího porozumění novým vhodným výrazem označila starý článek víry.“

Myslím, že hlavní ideový proud v katolické církvi se hlavně v posledních cca 50 létech povážlivě vychýlil od zájmu o tradici a její zachovávání směrem k inovacím zejména liturgickým, katechetickým, metod theologie a způsobu jeho výkladu včetně jejího sepjetí se scholastickou filosofií. Je ovšem samozřejmé, že je nutné, aby církev pouze neopakovala staré pravdy, ale také reagovala na nové jevy. Církev nepotřebuje se zdát světu pokroková a vzhledem k tomu, že svět vidí pokrok z velké míry v tom, co nauce církve odporuje, bylo by nebezpečné, kdyby tak chtěla a zapomněla na slova Písma o nepřipodobňování se tomuto světu (Řím 12,2).

Autor v závěru svého článku konstatuje, že hranice legitimity nadčasových hodnot a pokroku v církvi vidí v Bibli a v lidském svědomí. Zapomíná, že pro katolickou církev Boží zjevení není obsaženo toliko v Bibli, ale také v apoštolské tradici a že svědomí člověka je něčím subjektivním, jakkoli je pro nás nejbližší normou správného jednání. Svědomí totiž může být nejen zaviněně, ale i nezaviněně mylné.

2 Tomáš Bílek Tomáš Bílek | E-mail | 16. února 2008 v 18:32 | Reagovat

Děkuji za polemickou reakci. Budu reagovat jen krátce. Článek se týká nejen tématu konzervování a překonávání  "víry pocházející z nebes," ale konzervování a překonávání ideí obecně. Vaše polemika se však týká pouze jednoho aspektu mého textu, a to právě vztahu konzervatismu a autentického křesťanství. Je přirozené, že subjektivní a domnělé pravdy, kterými bylo a je lidstvo obklopeno, vyvolávají jiné legitimní odpovědi jak konzervatistů, tak pokrokářů, než je tomu u odpovědí na pravdu zjevenou. Pokud pak jde o  samotnou "pravdu pocházející z nebes," shodneme se jistě v tom, že sama o sobě existuje a patrně také v tom, jak k ní z hlediska konzervování a pokroku přistupovat. O tom, jak a kde tuto pravdu hledat, se s vámi patrně, jako protestant, neshodnu.  Největším problémem k překonání tohoto sporu, bude evidentně skutečnost, kterou uvádíte v závěru článku a která přínos Vaší polemiky poněkud problematizuje, totiž  " že svědomí člověka je něčím subjektivním, jakkoli je pro nás nejbližší normou správného jednání. Svědomí totiž může být nejen zaviněně, ale i nezaviněně mylné." To je podle mého názoru velké téma křesťanské apologetiky, které by si zasloužilo společné hledání odpovědí  před Bohem.

3 patek philippe skeleton replica patek philippe skeleton replica | E-mail | Web | 15. ledna 2013 v 9:33 | Reagovat

I always desired to publish on my web site a little something like that. I almost always dont submit comments in personal blogs however your blog site made me to, exceptional work.
http://www.palewatches.com

4 patek philippe watches replica patek philippe watches replica | E-mail | Web | 15. ledna 2013 v 9:33 | Reagovat

Hey there! Someone in my Facebook group shared this website with us so I came to look it over. Im definitely enjoying the information. Im bookmarking and will be tweeting this to my followers! Superb blog and superb design and style.
http://www.palewatches.com

5 imitation patek philippe imitation patek philippe | E-mail | Web | 15. ledna 2013 v 9:41 | Reagovat

This is my first visit here. I discovered so much interesting stuff in your weblog particularly it's discussion. From the tons of feedback on your articles, I guess I am not the only one having fun right here!
http://www.palewatches.com

6 replica watches for women replica watches for women | E-mail | Web | 15. ledna 2013 v 9:41 | Reagovat

Credit on behalf of sharing this impressive article, This board is very noble! I bidding visit again.
http://www.palewatches.com

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama