Leden 2008

Sněhové radovánky na Balkáně

29. ledna 2008 v 11:51 | Tomáš Bílek |  Meteorologie-aktuální komentáře
Zatímco letošní zima je ve střední Evropě opět docela teplá, v Rumunsku, Bulharsku, ale i na východním Slovensku si už od prosine užívají souvislé sněhové pokrývky. Nyní se v nížinách (např. v Bukureši, Sofii nebo i ve slovenských Košicích) udržuje už jen kolem 10 cm sněhu, nicméně sníh je v těchto regionech už měsíc a v první polovině ledna jej bylo v uvedených místech až kolem 50 cm. Nic naplat, východní větry jsou studené, karpatský oblouk multiplikuje srážky a Golfský proud (který se na Balkáně příliš neprojevuje) je k milovníkům zimy krutý.

Jsou konzervatismsus a křesťanství pokrokové nebo zpátečnické? (otištěno ve sborníku Distance, prosinec 2008)

16. ledna 2008 v 14:45 | Tomáš Bílek |  Vlastní publikované články - nadčasové
Už samotný název článku asi budí pro své slovní konotace podivný dojem. Podobně náročné bude proplétat se skrze různé sémantické posuny i v celým následujícím textem.
Dnešní křesťanství se většinou hlásí ke konzervativním hodnotám a snaží se obhajovat nadčasovost, a tedy neměnnost hodnot, které už po staletí vyznává. V tomto příspěvku bych se chtěl zabývat otázkou, jak křesťanství souvisí s pokrokem, v jakém smyslu je konzervativním, a v jakém naopak radikálním, a také se bych se pokusil zhodnotit, zda jeho pokrokový a konzervativní aspekt hraje v současnosti jinou roli než v minulosti.
Klíčovým je pro naše zkoumání předpoklad, zda věříme, že existují nějaká absolutní morální měřítka nebo tomu nevěříme. Vycházíme-li z druhého předpokladu, dojdeme k jednoznačnému důsledku. Každá ideologie, která je v určitém historickém období pokrokovou, stává se časem brzdou. Neexistují-li absolutní normy, je pokrok něčím objektivně dobrým a konzervatismus je, jakožto nositel předsudků a zkostnatělosti, něčím objektivně špatným. Platí to však i naopak? Znamená skutečnost, že existují absolutní normy také to, že veškerý pokrok je špatný a veškeré "konzervování" dobré? Není tomu tak, a to z několika důvodů.
Představme si společnost, kde jsou zcela převrácené mravy, neexistuje úcta k životu, dochází k loupežím, lidským obětím, lidé neumějí hospodařit se svými hřivnami, všude panuje bezzuzdnost a krutost. Přijme-li taková společnost křesťanství, je její rozhodnutí jednoznačně pokrokové, radikální. Tento princip neplatí jen na úrovni výše popsané společnosti, vlastně platí i na rovině jednotlivce, který vymění zhýralý způsob života za život v sebeobětování, lásce a pravdě. Představme si však nyní společnost či jednotlivce, který tato rozhodnutí pro pokoru, lásku, zdrženlivost stále opakuje, zatímco odolá nabídce ztotožnit se s učením, které je živeno touhou po samoúčelném vytváření nových myšenkových konstrukcí a vytyčování nových měřítek pro život. Je takový člověk stále pokrokový? Nebojí se legitimního přijímání nových věcí? Nedrží se naopak ideí, které snad mohou být osvědčené a relativně funkční, avšak při kritickém prozkoumání se ukáží být zbytečně asketické a neschopné života, ve světle některých nových dimenzí žití, které doba přináší?
Problematiku je nutno rozdělit do více rovin:
1. za jakých okolností je pokrokovější opustit "staré" a přijmout "nové"
2. za jakých okolností je pokrokovější odmítnout "nové" a setrvávat na "starém"
3. za jakých okolností je konzervatismus pokrokový
4. za jakých okolností není konzervatismus pokrokový
5. co dělat, je-li konzervatismus vinou svých nositelů zbaven pokrokového náboje, a nový nositel tohoto náboje je nelegitimní
6. co s konzervatismem, resp. pseudokonzervatismem, který je pozdním důsledkem nelegitimní "pokrokové" (např. levicové) ideologie.
Jako křesťan věřím, že "Hospodinova je země i všechna její plnost." * Tomuto verši rozumím i tak, že jak uchovávání starých hodnot, tak vytváření nových hodnot má své místo. Převrácenost a hřích však způsobuje, že to, co má být legitimně uchováváno, je ve jménu pokroku nahrazováno něčím novým a to, co má být překonáváno a nahrazováno novým, zůstává tmářsky, pod pláštíkem konzervatismu, uchováváno. Proto je jinak legitimní slovo "pokrok" zdiskreditováno, a podobný úděl potkal v jistých kruzích i slovo "konzervatismus". Když dal Hospodin člověku v ráji příkaz, aby poznával a pojmenovával veškerou pozemskou flóru a faunu, šlo o pokyn veskrze pokrokový. Myslím si, že to byl Bůh, kdo dal a dává člověku prostřednictvím vědeckého bádání poznávat nejrozličnější zákonitosti. Byl to zřejmě také Bůh, který dal lidské pospolitosti poznat ono ideově neutrální společenské uspořádání - svobodnou tržní ekonomiku. Přijme-li člověk tato Boží obdarování, počíná si pokrokově, a zároveň si počíná zcela legitimně.
Za jakých okolností je pokrokovější odmítnout "nové" a setrvávat na "starém"
Klíčovým kritériem, jak rozpoznat, že pokrokovější je odmítnout "nové" a setrvávat na "starém," je následující: Pokud "staré" působí v člověku více vniřní svobody, je něčím lepším než "nové." Pokud "nové" je inspirováno vzpourou, netrpělivostí, touhou po požitkářství a lenosti, je něčím pseudopokrokovým. Je-li kapitalismus (ač ovládaný monopolisty či korupčníky) svržen komunisty, je to činěno s postojem rebelie vůči instituci (systému), který je sám o sobě dobrý, resp. neutrální. Rebelie, stejně jako lenost či další podobné pohnutky, umrtvují v člověku vnitřní svobodu. Tím myslím svobodu odříct se pokušení ku činění zlých věci, pokušení k závislostem a nutkavosti.
Je možné namítnout: i vědecký pokrok člověku ulehčuje život a tak podněcuje lenost či tzv. konzumní způsob života. Odpovím, že vědecký pokrok nedegeneruje člověka sám o sobě. Člověk může výdobytky moderní společnosti použít i ke zefektivnění svého života, pojatého jako příležitost k rozmnožování svých hřiven či obdarování. Tím se dostávám k druhému bodu; tedy kdy je pokrokovější odmítnout "staré" a přijmout "nové."
Za jakých okolností je pokrokovější odmítnout "staré" a přijmout "nové"
Čas je neodmyslitelně spojen s pokrokem. Rozvíjí se lékařství, právo, využití potenciálu občanské pospolitosti, výkum vesmíru i umění. Jde o výdobytky a je plně legitimní, pokud člověku zjednoduší nebo zpříjemní život. Přesto, jsou-li využívány sobecky, jejich potenciál pro možné zvýšení kvality života, není využit zcela. Jen štědrý člověk může plně docenit hodnotu daru.
Je však legitimní i pokrok v oblasti ideologií? Není zde nutně každý pokrok pouhým synonymem levicového myšlení? Z řady důvodů nikoliv.
Za prvé, samotný konzervatismus je nutno průběžně ideově vymezovat vzhledem k okolnostem, které čas neustále mění. Jinak řečeno, konzervatismus sám se nemění, přicházejí však nové a nové výdobytky v souvislosti s vývojem lidské pospolitosti.
Za druhé, lidstvo obtížené hříchem a sklonem snižovat si mravní laťku, se musí znovu a znovu vracet k ideovému kořeni věci. Tímto kořenem myslím zdroj absolutních norem a měřítko dobra a zla, tedy morální Zákon, daný zhůry. Toto průběžné "vracení se" není, jak by se snad mohlo zdát, projevem zpátečnictví či kontrarevoluce, nýbrž projevem učení se z vlastních chyb, a tedy pokrokem.
Za třetí musíme uznat, že nositeli konzervatismu nejsou dokonalí lidé. Připouštím, že ti, kteří jej hlásají, mají obvykle vytříbenější smysl pro nebezpečí samoúčelného vytváření nových myšlenkových konstrukcí. Mají rovněž zvýšenou citlivost proti nebezpečí vzpoury vůči autoritám. Mnoho konzervativců však nemají týž metr na druhé i na svůj vlastní život. Není bez zajímavosti, že mnoho konzervativních myslitelů mělo a má ke křesťanství vlažný vztah. Konzervatismus tedy není imunní vůči lidské ideové pomýlenosti. Naopak mnoho levičáků má v některých dílčích životních otázkách dobré úmysly ( jejich pomýlenost v otázkách systémových může být neuvědomovaná). Chci tím říci, že správné pochopení role pokroku se může v dílčích otázkách objevit i v případě levicových konceptů.
Za jakých okolností je (či není) konzervatismus pokrokový
Proč se vůbec snažím mluvit o pokrokovosti konzervatismu? Vždyť konzervatismus sám tohoto slůvka příliš neužívá. Naopak svým vlastním názvem jakoby ostentativně dával najevo, že alfou i omegou jeho učení je konzervování, byť dobrých hodnot. Domnívám se proto, že slovo konzervatismus je poněkud tendenční, neboť naznačuje jakousi protireakci pokroku. Není ideově nezaujaté a neprozrazuje nic o tom, že pokrok je v přísném slova smyslu legitimním. Naopak slovo pokrok, byť mezi konzervativci zprofanované, je samo o sobě nezaujaté a má předpoklady k tomu, aby náležitě vystihlo, co chce říci. I proto jsem považoval za účelné napsat tento článek. Přesto si nemyslím, že konzervatismus se svým jménem dopouští kdovíjaké sémantické svévole, a tak nevnímám potřebu pro něj navrhnout nějaké nové jméno.
Co dělat, je-li konzervatismus vinou svých nositelů zbaven pokrokového náboje a nový nositel tohoto náboje je nelegitimní
Již jsem nastínil, že konzervatismus může uchovávat nejen dobré hodnoty, ale i ty zlé, byť nikoliv nutně záměrně. Nemluvím o pseudokonzervatismu, o kterém se zmíním v další podkapitole. Mluvím o jevu, kdy se člověk či systém pasivně "zabydlují" v dřívějších rozhodnutích. Věřím, že člověk má hříšnou přirozenost, a má stále sklon zneužívat okolnosti ke svému vlastnímu prospěchu. Systém se jeví na první pohled bezvadným, a skutečně nemusí být zpočátku zjevně pokřiven. Bible však v jednom podobenství říká, že trocha kvasu prokvasí celé těsto. To se může projevit až v dlouhodobém časovém horizontu. Základem pro prosperující a svobodnou společnost je vědomí důležitosti vnitřní svobody. Užívají-li lidé společenských výdobytků v prvé řadě jako příležitosti k službě druhým a až v druhé řadě sobě, dokáží maximálně využít a ocenit jejich potenciál. Nedbají-li lidé vědomí důležitosti vnitřní svobody, tedy nikoliv svobody "k něčemu," ale svobody "od něčeho," nastupuje příležitost pro hřích, aby konzervatismus takříkajíc "vytuneloval."
Správcem dílčích legitimních ideí se pak obvykle stává některá z rebelujících skupin. Hovořím-li o dílčích legitimních ideích, myslím tím s nejvyšší pravděpodobností pouze podružné a odvozené ideje. Tak např. komunismus správně vystihl legitimní lidskou touhu po odstranění nerovností mezi lidmi a touhu po životě v ráji. V kontextu svého systému je však promítl nesprávně, ba přímo tragicky.
Ve Starém zákoně čteme o tom, že Bůh Jahve dopouštěl svržení těch vládců, kteří se odklonili od Jeho spravedlivého zákona. Tím nemá být řečeno, že svržení je samo o sobě dobré. Ba co více, je-li revoluce motivována hříšnými pohnutkami (viz výše), jde jen o další násobení hříchu. Dobré však není ani setrvání nekompetentní vlády. Prvním dobrým řešením může být žehnání a pokora spravedlivého lidu vůči nespravedlivým vládcům, druhým, sezná-li lid, že vláda brání tomu, aby lid odpovědně zúročil své hřivny a obdarování, revoluce inspirovaná vědomím odpovědnosti. Mezi příklady legitimního i nelegitimního odstranění moci postkonzervativců můžeme nalézt např. buržoazní, protifeudální revoluce.
Co s konzervatismem (resp. pseudokonzervatismem), který je pozdním důsledkem nelegitimní pokrokové (např. levicové) ideologie
Výše uvedené vlastně platí i pro tuto podkapitolu. Zde však už vůbec nejde o konzervatismus. Zde jde o to, čemu se říká např. "konzervativní křídlo komunistické strany", "konzervativní nacionalismus" atd. Vlastně jde o použití slova konzervatismus pro něco zcela jiného než o čem byla dosud řeč. A nebo to paradoxně otočím: Hovořil-li jsem výše o tendenčnosti tohoto slova, v tomto kontextu tendenční vlastně vůbec není. Plně vystihuje svou náplň, tedy konzervování hodnot, bez ohledu na to, zda jsou dobré či zlé. Je antonymem slova pokrok.
Konzervatismus a křesťanství
Pokusil jsem se tedy vysvětlit v čem jsou konzervatismus a křesťanství pokrokové a v čem konzervativní. Z kontextu bylo možné vytušit vztah mezi konzervatismem a křesťanstvím, jak ho chápu. Konzervatismus je jakousi vlastností křesťanství. Vymezuje křesťanství např. v oblasti politiky, filosofie, teologie. Křesťanství učí, že pravda je absolutní a nadčasová. Církev je často obviňována, že hájí překonané doktríny a je také chválena, když je opouští. Nicméně některé hodnoty zústávají nadčasové, byť na první pohled mohou vzbudit volání po reformě, po pokroku. Jiné hodnoty, typické zejména pro zkostnatělé církve a proudy, by bylo správné reformovat, zde však zůstávají dogmaticky v platnosti. Domnívám se, že v posledních stoletích již církev zdaleka není onou avantgardní silou, která kdysi hrála prim např. v oblasti vývoje umění a hudby, která byla nositelkou vzdělání, zušlechťovala řadu dalších sfér života, a formovala kulturu značné části světa (rozbor této myšlenky by zasluhoval samostatný článek). Dnešní církev je však stále relativně spolehlivým zázemím pro rozvoj konzervativního myšlení. Přesto jsem přesvědčen, že její vztah k hodnotě pokroku a k hodnotě zachovávání neměnných hodnot je posunutý, a to jak směrem k svévolnému liberalismu, tak "zatuchlého" zpátečnictví.
Svévolný liberalismus církve
Např. část dnešní římskokatolické církve se snaží přiblížit světu opouštěním některých doktrín. Jde zejména o doktríny, které vzbuzují zdání intolerance a úzkoprsosti. Mezi mediálně nejvděčnější patří jistě vztah k homosexuálům, vztah k celibátu, vztah k interrupcím a vztah k jiným náboženstvím. Poněkud v pozadí, leč v těsném sledu, nacházíme dogma o papežské neomylnosti a vztah k protestantům. Je opouštění těchto konzervativních hodnot opouštěním legitimního konzervatismu anebo jen opouštěním přežilých a úzkoprsých pohledů na druhé lidi a na svět kolem? Opět platí, že obě odpovědi jsou relevantní.
I v církvi mají konzervatismus a pokrok své legitimní místo
Některé z církví, zejména ty, které se nepotýkají s fenomény tzv. nominálního křesťanství, náboženského synkretismu a z toho plynoucí evangelizační sterility, vytvářejí paradoxně dojem společenství, ve kterých se odráží svěží a legitimní duch současnosti. Lidé v těchto živých církvích se s důvěrou Boží drží nadčasových hodnot, žijí v sebevydání Bohu, pravdě a druhým lidem, a přesto svým zevnějškem, zájmy či kulturou působí dojmem "moderních lidí." Účelem totiž, podle jejich mínění, není vytvářet jakousi křesťanskou subkulturu. Ale znovu; pokud vzniká v církvi nějaký specifický kulturní fenomén, měl by být avantgardním nebo - chcete-li - pokrokovým pro hodnotu umění samotného ( např. vznik a vývoj gospelové hudby v USA).
Kde je tedy hranice legitimity nadčasových hodnot a pokroku v církvi? Věřím, že v Bibli a v lidském svědomí. S církví a světem je to jako s příslovečnou lodí a vodou: Zůstává-li voda vně lodi, loď je nadnášena, dostává-li se však do lodi, loď se potápí.
Tomáš Bílek
* Pro jistotu dodejme, že z tento verš nepopírá, jak ostatně prozrazuje celý biblický kontext, že by tento svět nebyl pod mocí Zlého.