Téma politických práv sexuálních deviantů stále neotevřeno. Musí ho nutně otevřít liberální levice? (vyšlo v deníku Neviditelný pes, 27.10.2007)

9. listopadu 2007 v 1:19 | Tomáš Bílek |  Vlastní publikované články - aktuální
Je téměř k nevíře, že současná západní kultura "uvolněných mravů" stále drží pod pokličkou tabuizovaných témat sociální integraci občanů, trpících sexuálními úchylkami. Až na ojedinělé výjimky (aktivity severoamerické Libertariánské strany či pedofilní strany v Holandsku) agendu politických práv deviantů nikdo systematicky neotevírá. Dokonce, některé aktivity krajní levice (např. letošní poslanecký návrh KSČM a následné přijetí zákona proti pedofilní pornografii, hbitě podpořeno celou politickou reprezentací včetně ODS (!) ) svědčí o trendech spíše opačných. Přitom je to právě revoluční levice, která má sklony podobná témata otevírat a liberalizovat. Zatím tak nečiní. Analogické příklady z minulosti však mohou napovědět, že je jen otázkou času, kdy k "detabuizaci" dojde i na tomto poli.
Dá se říci, že veškerá témata relativizace hodnot (eutanazie, homosexualita, rozvody aj.) otevírá na politickém poli liberální levice a konzervativní pravice následně reaguje. Znamená to, že konzervativci se bojí diskutovat o vážných věcech? Případně snad, že k některým tématům nemají co nabídnout, a jsou tak odsouzeni k averzi ze strany jistých sociálních skupin obyvatelstva? Nebo naopak situace spíše svědčí o rigiditě konzervativních představitelů a o jejich neschopnosti hledat řešení, které ve skutečnosti křesťanský konzervatismus nabízí? Neboť kdyby nenabízel, demaskoval by tak svou ideovou, etickou legitimitu.
Jako konzervativec a křesťan věřím, že nabízené řešení nemusí být jen negující a restriktivní. Určitě si nemyslím, že konzervativní futuristickou vizí je aktivní podpora institucionalizace sexuálních svazků dětí a dospělých, zvířecí veřejné domy, nekrofilní komerční oddělení v márnicích nebo městské zóny, kde budou legálně předvádět své kousky exhibicionisté. Naopak, myslím si, že sexuální deviace jsou v prvé řadě problémem medicínským, příp. terapeutickým. Na druhé straně bych se za dekriminalizaci (např. exhibicionistů) přimlouval, ve prospěch důrazu na povinnou léčbu.
Na co bych však položil důraz, je osvěta a sociální integrace deviantů. Není v pořádku, pokud se sexuálně úchylné (navíc často i společensky nebezpečné jednání) vyvíjí v sociálním prostředí tabuizace, aniž by postižený vnímal psychickou podporu druhých. Je hrozivé, že se sexuální devianti ve vězeních stávají předmětem šikany (někdy i vraždy) ze strany ostatních odsouzenců. Smutná také je degradace těchto postižených v běžné společenské konverzaci a sociálním styku. "Úchylové," jak se takto nemocným lidem říká, jsou ztělesněním pohrdání, zhnusení a fóbie. Kde se může dospívající deviant svěřit se svými problémy? Snad rodičům? Nebo spolužákům? Asi ztěží. Pokud se cítí nepřijat, je odsouzen k živelnému, samorostlému psychickému vývoji. Ba co víc, mnoho škodlivých sexuálních návyků, jako je např. závislost na sexuální pornografii, může v tabuizovaném prostředí přerůst v deviantní formy a podporovat tak zvýšené procento deviantů v populaci. Je pozitivní, že v některých církvích a farnostech může postižený najít oporu, alespoň u osobnostně (duchovně) zralejších osob, a může tak nají paralelně-rodinné prostředí, kde jsou jeho problémy pod větší sociální kontrolou. Málo lidí však nalézá cestu do psychoterapeuticky zdravých církví a opora tak může být nalezena pouze na odborné bázi - u psychologa nebo sexuologa. Proto je úkol křesťanů a konzervativců k osvětě a rozšíření podporujícího prostředí do dalších sociálních vrstev, velkou výzvou.
Sociologické analogie nám ukazují, že "emancipovaní devianté" budou později prosazovat svá "práva," např. ve formě příkladů uvedených v úvodu článku. Causa homosexuální komunity nás učí, že se objeví snahy o vyškrtnutí různých společensky méně nebezpečných deviací (exhibicionismus, určité formy pedofile, kde se liberálním psychologem prokáže dobrovolnost dítěte v pedofilním vztahu) ze "seznamů nemocí" a jejich převedení do roviny standardních sociálních struktur. Domnívám se však, že primárním úkolem konzervativců není zakazovat občanům demokratického státu hřích. Důraz by, podle mého soudu, měl být postaven na osvětě, včetně školské či na grantové podpoře terapeutických skupin. Přesto jsou legitimním (a jedním z vhodných) řešení i podpůrné restriktivní kroky konzervativních politických elit (např. preference klasického rodinného modelu v zákonodárství, příp. i opětovné zrušení zákona o registrovaném partnerství). Restrikce však nesmí být páteří agendy, jinak se stanou pro nositele těchto receptů politicky kontraproduktivní.
Domnívám se, že v některých aspektech může paradoxně najít společnou řeč ultraliberální přístup s modelem konzervativním. Zejména pak v oblasti osvěty proti homofobiii, pedofobii, zoofobii aj. a v oblasti odstraňování přehnané kriminalizace, která je založena na "tabu - modelu," spíše než na věcném a demokratickém přístupu.
Tomáš Bílek

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tomáš Bílek Tomáš Bílek | 22. února 2008 v 13:38 | Reagovat

Diskuse, kterou článek vyvolal na Neviditelném psu je zde: http://neviditelnypes.lidovky.cz/diskuse.asp?iddiskuse=A071026_103058_p_spolecnost_wag&all=Zobrazit+p%F8%EDsp%ECvky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama